"A co že nejsi ve škole?"

úřednice: A kolik je ti let?
E.: Šest!
ú: Tak to už půjdeš do školy, že? A už jsi byla u zápisu?
E: Byla!
ú: A kde?
E: V Březové!
ú: *pátrá v paměti, kde je tu Březová* To je někde u Jihlavy?
E: Ne, na konci světa, na hranicích se Slovenskem!
ú: Tak daleko?
E: Já se totiž budu vzdělávat doma!
ú: *pohled typu ???* Vážně? *nevěřící pohled mým směrem*

pokladní: A co že nejsi ve školce nebo ve škole?
E.: Já jsem dneska doma! Rodiče si zvykají, až budu doma pořád!
p: Pořád? Ty nebudeš chodit do školy?
E: Ne! Já se budu vzdělávat doma!
p: To jako vůbec nebudeš chodit do školy?
E: Ale joooo...
p: *úlevný výraz na tváři*
E: ...dvakrát za rok na přezkoušení!
p: *úlevný výraz zmizel, nevěřící pohled směrem ke mně* Tak to bych nedala, bála bych se, že mi rupnou nervy...

Asi to znáte. Řeknete, že vaše dítě nebude chodit do školy, ale že ho budete mít v domácím vzdělávání - a hned to začne. Příbuzní, nepříbuzní, přátelé, známí, ale často i zcela neznámí, náhodně potkaní lidé mají tendence vám do tohohle rozhodnutí mluvit. Je to jako s kojením, nošením, uspáváním dětí - velká spousta lidí kolem má pocit, že je to i jejich věc, i když jim do toho nic není. 

A my máme často pocit, že to, co děláme, musíme vysvětlit. Protože babička nebo tetička přece potřebuje vědět, proč je DV tak skvělá záležitost. A musí pochopit, že to rozhodnutí jsme udělali proto a proto. Jenže ona to ne a ne pochopit, ne a ne přijmout náš pohled na svět. A tak se zasekneme v situaci, kdy babička nebo tetička kritizuje naše rozhodnutí, my se ho snažíme stále dokola obhájit... A ono to nikam nevede. 

 

My už víme, že jediný způsob, jak dosáhnout toho, aby okolí naše rozhodnutí přijalo, je pevně si za ním stát. Nic neobhajovat, na útoky neodpovídat, pochyby vyvracet jen ve velmi omezené míře. Pokud někdo nechce slyšet, tak neuslyší, i když si my vymluvíme hlasivky. Tak proč se namáhat? :)

 

A pokud potřebujete nějaký návod, zkuste si přečíst zamyšlení od Naomi Aldort.