A už jsou ve škole dvě...

R: "Víte, jak může mít stonožka 100 nohou?"
E: "Ne."
R: "Na každý straně padesát!"

Je tu další září a s ním i další nástup do školního systému - R. se dočkala a začal jí první školní rok. Letos jsme kvůli problémům s autem nezvládli zahájení školního roku v naší kmenové škole, tak jsem si malovala, jak uděláme holkám pěkné zahájení doma. Že spolu upečeme muffiny, vyrazíme do knihovny, případně stihneme i cukrárnu...

Vždyť se to dítě samo od sebe nic nenaučí!

Začalo to poměrně nevinně. Bylo sedm ráno a muž prohlásil, že si musí vzít hořčík, protože ho v týdnu chytaly křeče do nohou. A pak to přišlo: "A tati, co jsou to křeče?"

Když někomu neznalému řekneme, že chceme provozovat minimálně první tři roky školní docházky unschooling, musíme nejdříve vysvětlit, co to vlastně je. Poté, co se dotazující dozví, že nehodláme děti učit dle jakéhokoli plánu, většinou nás nenechá domluvit a okamžitě prohlásí: "Ale vždyť takhle se to dítě nic nenaučí! To přece nejde, když ho nebudete nutit, tak se nic učit nebude!"

Tak se podívejme na průřez jednoho takového dne, kdy "se to dítě nic nenaučí". :)

"Však E. už je dost, kam půjde do školy?"

Všechno to obvykle začíná velmi nevinně: "Kolik je E? Šest? Tak to už půjde do školy, že?"

Ano, přiznávám, nejjednodušší by bylo odpovědět prostě: "Jo, půjde," ale tak to většinou nedopadne, protože moje celá odpověď obvykle bývá "Ano a ne, věk má, ale budeme ji vzdělávat doma". Chvilka napětí, občas překvapený nádech a začnou se hrnout otázky.