Dýňové peklo aneb nechte je být!

Původně měl být tenhle příspěvek doporučením, kam se podívat. Ale nějak se to zvrtlo. Vyrazila jsem totiž dneska se všemi čtyřmi do Dýňového světa - máme to tam dvacet minut cesty, dýně se na zimu hodí, navíc jsme se domluvily, že letos vyřežeme dýni na schody, takže jsme ji potřebovali(y) někde koupit.

Dýňový svět stojí za návštěvu, děti se tam vylítají a vyblbnou - jsou tam labyrinty a bludiště postavené z dýní, slámobazén a slámohrad, prolézačky, lezačky, houpačky i dýňoviště, kde si můžete vytvořit vlastní obrazec. Když jsme přijely, stálo na parkovišti jen deset nebo dvanáct aut, postupně se ale začal areál zaplňovat dalšími a dalšími návštěvníky. Holky běhaly od atrakce k atrakci, Se mi spokojeně usnula v manduce a já si užívala, že chvíli vlastně nic nemusím. 

A tak jsem poslouchala. 

"Tady pojď!" 

"Pozor, ať nespadneš do té díry!" 

"Zapni si pořádně tu bundu!" 

"Vylez nahoru!" 

"Pojď do bludiště, ať tě vyfotím!" 

"Neskákej tam!" 

"Pojď a nezdržuj!" 

"Koukej, dýně!" 

"Běžte támhle stavět z dýní!" 

"Neber to!" 

"Podívej se na sebe, jak jsi špinavá!" 

"Dávej pozor!" 

"Obejdi to, tam máš žebřík!" 

"Běž taky!" 

"Jdeme do bludiště!" 

"Vylez po žebříku, ne tamtudy!" 

"Běžte támhle!" 

"Koukej na ty malinký!" 

"Pojď se pohoupat!"

Uf. Po pěti minutách poslouchání ostatních rodičů jsem prchla z doslechu. A hlavou mi běžela jediná otázka: Proč je nenechají být?

Čím dál tím častěji se objevuje názor, že děti potřebují nestrukturovaný čas. Čas, kdy si samy mohou zvolit, jak a čím se zabaví. Čas, do kterého jim nikdo nebude zasahovat. Dýňový svět je pro takovou neřízenou hru jako stvořený - (skoro) každé dítě si tam najde to svoje. Může tvořit, může se houpat, může svádět bitvu ve slámobazénu, dlabat a vyřezávat dýni, pozorovat okolí, běhat bludištěm, stavět pyramidu... 

Nestrukturovaná, volná hra pomáhá dětem poznat svět - vyzkoušet si věci na vlastní kůži. Dává jim možnost si zvolit, co vlastně chtějí dělat. A my bychom měli tuto volbu respektovat, odstoupit a pozorovat zdálky.

A tedy: Nechme je být. Nechme je hrát si s tím, co je právě zajímá. Neukazujme jim (příliš často) to, o čem máme my sami pocit, že by je mělo zajímat. Nezasahujme do jejich způsobu zkoumání světa. Nevnucujme jim tu naši cestu jako správnou - pro nikoho dalšího totiž správnou být nemusí. Nechme je lézt, skákat, běhat, padat, zkoumat. A užívejme si to, jak naše děti poznávají svět.