Všechno to obvykle začíná velmi nevinně: "Kolik je E? Šest? Tak to už půjde do školy, že?"
Ano, přiznávám, nejjednodušší by bylo odpovědět prostě: "Jo, půjde," ale tak to většinou nedopadne, protože moje celá odpověď obvykle bývá "Ano a ne, věk má, ale budeme ji vzdělávat doma". Chvilka napětí, občas překvapený nádech a začnou se hrnout otázky.
Takhle to tedy probíhá v lepším případě, v tom horším už někdo o našem úmyslu vzdělávat naše děti doma ví a rovnou nastoupí do nátlaku, proč je takové rozhodnutí špatné, nezodpovědné, celé divné, "proti přírodě" a vůbec...
Pár takových "setkání" jsem si již prožil, přežil, a tak jsem vybudouval jistou strategii (zřejmě jako každý rodič jakkoliv spojený s myšlenkou IV), kdy jakýkoliv náznak debaty o domacím/individuálním vzdělávání uvedu dotazem "jestli se druhá strana snaží a chce dozvědět důvody našeho rozhodnutí, a nebo mi vnutit svůj (jediný a správný) názor" (obsah v závorce je nad rámec asertivity, používám ho dle nálady).
Odpůrce zásadně nepřesvědčuji - tím bych jim vlastně dal možnost (a svým způsobem právo) mi do rozhodnutí kecat. Univerzální Odpověď (UO): "Na tohle mám jiný názor, nemusíme se shodnout, je to tak v pořádku a nehodlám na tom nic měnit" mi připadá jako přesné vymezení prostoru pro případné tazatele/přesvědčovatele.
Pro jednu Facebookovou diskuzi jsem dal dohromady následující seznam otázek, na které obvykle "dojde řeč":
Q: Musí pochopit svoje místo ve společnosti.
A: Ano, to je moje starost jako rodiče, nikoliv školy. Navíc je, dle meho, jiné, než jaké učí školy a státní instituce (obvykle je toto následováno UO). Společnost vždycky posouvali lidé, kteří mysleli jinak, nad rámec obecných limitů. Kdyby bratři Wrightové (a další konstruktéři) věřili tomu, že letadla těžší než vzduch nemohou létat, nejspíš bychom stále létali ve vzducholodích či balonech...
Q: Musí se naučit poslouchat.
A: Ano i ne. Hlavně to je ale moje starost jako rodiče, nikoliv školy. A už vůbec ne bezmyšlenkovitá (nekritická) poslušnost - naopak, vedeme naše děti k tomu, aby rozuměly zákazům, příkazům a obecně pravidlům, která požadujeme.
Q: Musí poslouchat autority.
A: Ne, respektive ne bezvýhradně a nekriticky. Přirozené autority poslouchat budou, všichni ostatní "odborníci" (obvykle s potřebou ohánět se funkcí či titulem) "jen" vědí více v daném oboru, a tak mohou tyhle znalosti předávat dál. Ale nedělá to z nich lepší lidi a už vůbec nemusí mít vždycky(!) pravdu, byť opak je poměrně obvyklý (Tradičně "paní učitelka má vždycky pravdu". Opravdu? Vždycky?)
Q: Neveřím, že se děti budou chtít samy učit. První třídu možná, ale ty další už ne a musí se nutit.
A: Viz. UO. Dle mého děti se chtějí učit "nativně" samy, bez příkazů a zákazů. Jen je třeba vystihnout pravou chvíli a dodat impulz a/nebo informace.
Q: A co když se nebudou chtít samy učit treba (chemii/fyziku/matiku/whatever)?
A: Tak to do nich, v nejhorším případě, natlačím silou úplně stejně, jako se to děje bežně ve škole. Tedy ve věcech, které budou chtít znát, budou mít daleko hlubší znalosti, než by kdy získaly ve škole, a to za zlomek času a dřiny, a v "povinném zbytku učiva" na tom budou úplně stejně jako děcka ve škole (nebudou rozumět, co je popsané tím kterým vzorečkem, ale dokážou spočítat příklad v písemce).
Q: A co kolektiv, musí se přece naučit vycházet s lidmi.
A: Ano, nicméně škole je k tomu, dle mého, nevhodná. Když se chci něco naučit, tak se přece učím od lidí, kteří umí/znají problematiku lépe než já. Co se naučím od lidí, kteří jsou v tom stejně "špatní" jako já sám?
Q: Dobře, první stupeň ještě budiž, tam se nic "opravdu" neučí, ale co chemie, fyzika,...
A (nekorektní, obvykle jí začínám): Však ses to učil/učila, tak to snad umíš, ne?
A: Budeme se to učit spolu a třeba to konečně pochopím, případně najdeme někoho, kdo nám to vysvětlí (ano, vycházím z předpokladu, že dospělý člověk by se měl být schopný sám naučit učivo základní školy :))).
Q: Je to celé neověřené, zanikne to za pár let a co pak s těma dětma bude.
A: Když Marie Terezie a Josef II. zaváděli školní docházku, tak to bylo ověřené jak? Panovník prostě řekl a bylo. To už dneska, naštěstí, neplatí. A to, že se to 300 let nějak dělá, neznamená, že se to dělá, dle mého názoru, nejlépe, nebo aspoň dobře (čest výjimkám).
A: Jako rodič chci pro svoje děti to nejlepší a tohle jako nejlepší cestu pro svoje děti vidím.
Q: Ale vždyť jim tím zavíráš možnosti, z generálního ředitele můžou jít do pastoušky, ale ne naopak.
A: Souhlasím, proto svoje děti vychovávám mimo systém tak, aby byly schopné vidět jeho omezení a pochopily, kdy je třeba něco udělat, jen proto "aby byl klid" a člověk měl prostor dělat to, co chce a co ho naplňuje (od pastuchy po generálního ředitele).
Výčet samozřejmě není kompletní, ani si na něj nehraje, nicméně je průřezem toho, co si "takový běžný rodič dítěte na IV" vyslechne či musí (především) sám v sobě srovnat.
Ostatně, vezměte každou takovou diskuzi jako výzvu. Ne k tomu, jak přesvědčit oponenty o své pravdě. Ale naopak, jak posílit sami sebe v přesvědčení, že hlavy našich, doma vzdělávaných dětí, otevřené novým myšlenkám či přístupům, jsou přesně to, co společnost potřebuje doslova jako sůl... Ať se nám to líbí, nebo ne, jediná jistota je neustálá změna a na to hodlám naše děti připravit, seč mi síly stačí...
Žádné komentáře:
Okomentovat