Matka - cholerik II

Takřka přesně před dvěma lety jsem napsala příspěvek Matka - cholerik. 

Myslím, že jsem v té době zdaleka netušila, co všechno nás může potkat a jak náročná některá období budou. 

Jsou dny, kdy se z "pouhého" cholerika stává lítá saň.

Třeba jako v současné době, kdy došlo k souběhu několika dost nepříjemných událostí, které nás stojí dost peněz. Ano, jsou to jenom peníze, jenže je potřeba to všechno řešit. A vyřešit. Což potřebuje kromě peněz i čas. A nervy. Kterých už tak se čtyřmi dětmi a dvěma náročnými pracemi nemáme na rozdávání.

A víte co? 

I když je ze mě občas lítá saň, občas brečím vyčerpáním a mám chuť provádět věci, za které bych šla sedět, jsem o to radši, že jsou holky v DV. 

Protože představa, že bych v tomhle stavu řešila

• ranní vstávání;
• přípravu do školy;
• rychlé oblékání a snídani;
• stíhání autobusu;
• nechuť dětí k čemukoli, od procvičování obloučků přes pravidelné čtení po matematické výpočty;
• domácí úkoly;
• obalování sešitů;
• a řadu dalších, se školou spojených a mně neznámých faktorů, 

je hrůzostrašná.

A tak dál vstáváme tak, jak se nám chce. Snídáme v půl desáté, protože dřív na to není čas. Věnujeme se tomu, co holky právě baví. Zpíváme, tancujeme, blbneme, malujeme, vymýšlíme pracovní listy, čteme, počítáme, to všechno tehdy, kdy chceme.

Ostatně - na nervy se stíháním nám bohatě stačí kroužky a skutečnost, že aktuálně nemáme pojízdné auto... Ale i díky tomu si holky mohly zahrát pexeso u bramborářského ústavu, které jsme objevily právě skrze to, že jsme potřebovaly zabít čas. Mohly jsme si přečíst něco o pomníku Antonína Švehly, obdivovat kostlivce na radnici, zajít častěji do knihovny a na něco dobrého, povídat si o všem možném při cestě od autobusu do hudebky a zpátky... A tak. :) Prostě všechno zlé je k něčemu dobré - a nás to chybějící auto nutí trochu zpomalit. A ještě že tak.