Jak se slučuje cholerická povaha s domácím vzděláváním? Je to jedna z nejčastějších otázek, které kladu nejen já sama sobě, ale asi i nejčastější otázka, kterou dostávám od ostatních. Většina mých známých a kamarádů si nedovede představit, že zrovna my budeme učit doma. Důvodem těchto otázek je především moje cholerická povaha, navíc ne zrovna dvakrát "maminkovská". A já se nedivím.
Ale neznám odpověď. Vím, že jsem cholerik. Těžký cholerik. Vím, že DV vyžaduje celkem dost pevné nervy - na druhou stranu dobře znám naše děti. Vím, co potřebují. Vím, že vědí, že jsem cholerik. Ví, že málokdy vylítnu neoprávněně - a taky ví, že když udělám chybu, přijdu a omluvím se. Když se zklidním, vysvětluju, proč jsem byla naštvaná, proč jsem křičela, proč jsem práskla dveřmi. Holky ví, že i já jsem jenom člověk - a stejně jako křičí, ječí a kvílí ony, mám na totéž právo i já. Byť samozřejmě s přihlédnutím ke skutečnosti, že už bych měla umět svoje pocity ovládat, tím pádem se to neděje zdaleka tak často jako u nich. :)
Nejsem typ matky, která ňuňá nad miminem. Z mimin mám spíš pocit "už aby byly větší a dalo se s nimi něco podnikat". Neumím si hrát celé dopoledne s vláčkodráhou, stavět z kostek (obzvláště ne, pokud mi do stavby neustále zasahuje některé z dětí ;)), oblékat panenky. Ale umím vysvětlovat věci. Vzít na výlet a strávit pár hodin tím, že se bavíme o všem možném, co vidíme (jen to nesmí provázet kvílení "já mám hlad", "já mám žízeň", "kdy už tam budem?!" nebo "já chci domů", to pak po půlhodině vidím rudě). Jsem schopná odpovídat na otázky, i když jich je 32 během 8 minut (více viz níže). Dokážu přiznat, že něco nevím - a společně s dítětem hledat odpověď na to, co nevím.
Jedním z důvodů, proč uvažuju o domácím vzdělávání, je to, že vidím, s jakou radostí se holky učí, pokud je věc zajímá. Pokud je ale nezajímá, tak pozornost neudrží. A z vlastní zkušenosti vím, že to není (jen) věkem. Když mě něco nebaví, tak to nedělám. Nebo to dělám s maximálním odporem. Ano, jsem dospělá (no, spíš plnoletá) a umím se zakousnout. Ale radost z učení se takové věci je nulová.
Vidím na holkách, že nové znalosti doslova hltají, když se jim podávají správnou formou ve správný (tedy jimi určený) čas. Proč jim tuhle možnost brát? Ano, nikdy nebudu dokonalá učitelka. Pokud se rozhodneme pro DV, bude to spíš unschooling než cokoli jiného (byť je unschooling v ČR realizovatelný jen ve velmi omezené podobě), protože právě tam si dítě samo určuje, co bude zkoumat, zkoušet, učit se. Je mi jasné, že to bude vyžadovat spoustu času a prostoru, ale mám čím dál silnější pocit, že to bude stát za to.
32 otázek za 8 minut?
Většina rodičů to zná. Začne to jednou nevinnou otázkou, ani nemusí zaznít slovo "proč...?". A pak to jede. Palba otázek, jedna za druhou. Jeli jsme z Belgie - vybrali jsme si cestu přes den, protože jsme už chtěli být doma a druhý noční přejezd Evropy jsme kvůli únavě nechtěli riskovat. Kolem jedenácté se E. zeptala na sadu otázek - a já si vzpomněla na článek o tom, kolik otázek položí za den průměrné (britské) čtyřleté nebo pětileté dítě.
Poté byl jen krůček k tomu, abych vytasila blok a začala dělat čárku za každou otázku, kterou E. položila. A že to byla palba. Během osmi minut se zeptala na 32 otázek - o rok mladší R. jich za stejnou dobu položila pět, S., utlačovaná staršími sestrami, jen jednu (ale začíná si to vynahrazovat teď, o tři měsíce později).
Dlouho mi trvalo pochopit, že pro děti je otázka důležitější než samotná odpověď. Znáte to určitě také - dítě položí otázku, vy začnete odpovídat, během tří čtyř slov ale zjistíte, že vás dítě naprosto nevnímá a ptá se na něco dalšího z naprosto jiného soudku. A tak jsem se naučila odpovědi zkrátit - a zjistila jsem, že pokud holky téma zajímá, tak položí další, doplňující otázky. E. už dokonce začala říkat R. a S., ať jsou zticha, že jí odpovídáme na to, co ji zajímá... :)
Žádné komentáře:
Okomentovat