Znáte to... Děti vidí něco v pohádce, vidí, že rodiče něco dělají - a chtějí to zkusit taky. Platí to v kuchyni, na zahradě, stejně jako v dílně. Blíží se zima, a tak přišlo na řadu dřevo, s čímž samozřejmě souvisí i jeho řezání a sekání.
Četla jsem nedávno článek v časopise Echo24 (část článku k dispozici na jejich webu), týkající se schopností dětí, které jezdí na skautské (ale i jiné) tábory. Některé děti, často i ty z venkova, si totiž řezání pilou nebo sekání sekerou poprvé zkusí až na nějakém takovém táboře. Přitom to ještě před nějakou dobou byla běžná součást znalostní výbavy - kluk, který neuměl nařezat nebo nasekat dřevo, byl "mimo".
Holky si řezání dříví prvně zkusily už loni (sekání zatím nezkoušely, přece jen síly zatím tolik nemají), letos jsme zdárně pokračovali. Jsou skoro schopné se o pilu poprat - a tak jsme se s nimi dohodli, že jim muž vyrobí jejich vlastní kozu na řezání dříví a že dostanou vlastní, menší, pilu na dřevo. Při přípravě dříví na zimu totiž každá ruka dobrá... :)
A proč to píšu? Protože mám pocit, že i tohle tak trochu patří k tomu, co děti učíme. K té výbavě, kterou jim dáváme do života. Při řezání si povídáme o tom, co to řežeme za strom, co jsou to letokruhy, suky, vady na dřevě, jak šetřit síly, jak vlastně pila funguje, kolik špalků uděláme z jednoho velkého polena, na kolik kusů pak jednotlivé špalky nasekáme, holky se učí odhadovat vzdálenost ("tohle se nám ještě do kamen vejde, tohle už ne"), skládat dřevo... Ono se to nezdá, ale očividně i takhle může vypadat učení.
Žádné komentáře:
Okomentovat